38.jpg
Home Citáty Linda Goodmanová: Hvězdná znamení

předmluva

    Tenkrát, zrovna jsem se cítila velmi opuštěná, během své propagační cesty s knihou Sluneční znamení, jsem bydlela v hollywoodském hotelu Roosevelt v apartmá č. 1217 (strašilo v něm a nový majitel je přečísloval na 1221).
    Najednou někdo zaklepal na moje dveře. Psal se rok 1970. Měsíc -leden. Den - Nový rok.
    Pár roků předtím, když jsme si povídali s Lucillí a Davidem Kahnovými v New Yorku (tehdy to byl můj domov), sklouzli jsme do uvažování o mistrech, avatarech, o lidech z jiných planet a guru. David Kahn, který mezitím zemřel, byl poradcem dobře známého a milovaného mystika Edgara Cayce - dodával mu odvahu prosadit svůj neobyčejný talent a finančně ho podporoval v jeho začátcích.
    Již dlouhý čas jsem byla fascinovaná starověkým tibetským úslovím "Když je žák připraven, učitel se dostaví", a tak jsem položila Davidovi otázku:
    "Co to přesně znamená?" chtěla jsem vědět. "Jak se takový učitel dostaví?
    Copak jen tak přijde a zaklepe jednoho dne nebo večera nečekaně na dveře, a když je otevřu, bude tam prostě stát?" .
    David a Lucille se podívali jeden na druhého se záhadným úsměvem. Pak se David ke mně otočil a tiše odpověděl: "Jo, ... tak nějak." Teď se můžeme opět vrátit zpět, do apartmá č. 1217 v hollywoodském hotelu Roosevelt, I. ledna 1970.
    Když jsem otevřela, spatřila jsem, že na prahu stojí zavalitý muž, podobný nejspíš tak Buddhovi. Měl na sobě nesourodou kombinaci elegantního obleku jako obchodník, semišové mokasíny - a turban bílý jako padlý sníh, upevněný uprostřed špendlíkem s perlou. Měl neodolatelný, skoro dětský úsměv, a jak se vzápětí ukázalo, okouzlující, půvabné chování. Brzy jsem se dozvěděla, že se stal "zasvěcencem" Hatha Jógy a Zen buddhismu a strávil třicet let v indickém klášteře, pod přísahou mlčení. Nikdy předtím jsem neslyšela o nikom, kdo by byl současně hathajogín a buddhista, ale nebylo se čemu divit, protože jsem ještě stále byla v takových věcech nováčkem. Jeho pleť byla matně olivová a z chlapecké tváře na mě hleděly černé pronikavé oči.



    Omluvil se, že vyrušuje. Sdělil mi, že četl mou první knihu Sluneční znamení. Nad některými pasážemi si prý uvědomil, že už znám mnoho mystických tajemství a současně toužím vědět ještě víc o "hvězdných znameních" pravdy. Přivedl ho ke mně pocit, že by mě snad mohl nějakým užitečným způsobem vést na cestě světla. Jeho hlas zněl melodicky, měl britský přízvuk. Později mi řekl, že studoval v Oxfordu a nějaký čas žil v Londýně.
    Neposkytl mi však žádné vysvětlení, jak mě našel, a já jsem se ani neptala. Cítila jsem, že taková přímá otázka je v této chvíli zapovězena jakýmsi pravidlem esoterické etiky. Nevěděla jsem to, pouze cítila.
    Samozřejmě jsem ho pozvala dál. Strach jsem nepociťovala, i když to byl cizí muž. Následujících několik hodin jsme si povídali jako staří přátelé. A přesto se mi zdálo, že je na našem rozhovoru něco podivného. Měla jsem dojem, jako by řeč byla jakýmsi nevysvětlitelným způsobem urychlena. Věty se překotně valily jedna přes druhou a chvílemi bych byla přísahala, že jsme mluvili téměř současně, jako dvojitá stopa na pásku.
    Položila jsem mu spoustu otázek a každá z nich byla zodpovězena víc než do hloubky. Vzrušení a radost z tak plodného rozhovoru se však záhy proměnila v lítost, když mi oznámil čas blížícího se odchodu, protože jej ještě čeká schůzka v observatoři v Griffithově parku.
    "Ještě než se rozejdeme," dodal, "mám pro tebe vzkaz od mistrů karmy. Vyřizují ti jej v tomto okamžiku skrze mne pomocí vyšších sil." Ačkoliv je to k nevíře, ta neobvyklá zpráva mě vůbec nepřekvapila.
    Ale zcela jistě mě ohromila. "Vzkaz? Jaký vzkaz?" zeptala jsem se.
    "Týká se tvé budoucnosti; čekají tě jisté události, které ani tak zkušený astrolog jako ty nemůže plně odhalit, protože ve chvíli tvého zrození se nacházely nad a za postupem planetárních konfigurací."
    "A co se tedy na mě chystá?" Můj tep se mimovolně zrychlila náhle jsem pocítila chlad. Mluvil pomalu a velmi zřetelně.
    "Brzy odejdeš do hor." "Do hor? To myslíš do Tibetu? Do Alp... nebo třeba do Švýcarska? Vždycky jsem si přála se tam vypravit." Tajemně se usmál a jeho odpověď vyzněla neurčitě: "Do vyšší nadmořské výšky. Z důvodu zvýšení tvé vibrační frekvence a za účelem získání několika darů osvícenosti od učitelů, kteří se objeví, aniž bys je hledala." "Aniž bych je sama hledala?" "Není to snad způsob, jakým jsem já dnes přišel k tobě?" "Ano, jistě. Je to tedy jako v tom tibetském rčení, které praví, že kdyžje žák připraven, učitel se dostaví?" "Zcela." (Později jsem zjistila, že to bylo jeho oblíbené slovo, když něco schvaloval.)
    "Dobrá, ale všechno to zní docela strašidelně." Usmála jsem se, abych mu ukázala, že jenom žertuji, ale žertovala jsem pouze částečně. Najednou jsem byla plná rozporuplných pocitů. Jeho další sdělení byla úplně neočekávaná - a šokující.
    "Poté, co se usadíš na nějaký čas v horách, vrátíš se zpátky sem do Kalifornie, kde potkáš dvojče svého Já." "Dvojče mého Já?" nechápala jsem. "Myslíš tím dvojče mé duše?"

    "Ne. Je důležitý rozdíl v definici těchto dvou pojmů, jak se brzy dozvíš, abys mohla učit druhé."
    "A kdo mě tedy poskytne vysvětlení? Předpokládám, že bys to mohl být ty."
    "Částečně. Avšak plně budeš osvícena, až potkáš muže, který je druhou polovinou tvého Já. Vaše osudy se prolnou a ty napíšeš knihu o všem, co vzájemně naučíte jeden druhého. Nesmíš ji ale předložit svým čtenářům dříve, než vydáš svou další práci o duchovním osvícení během pobytu v horách. Tak se stane ještě pedtím, než potkáš svoji druhou polovinu." Na chvíli se odmlčel a potom pokračoval.
    "Brzy zjistíte, že vaše vzájemné poslání je nekonečně rozsáhlé. Tak je to zapsáno v Akašické databance. Máte za úkol pomoci druhým, aby si uvědomili, že takové možnosti, jako schopnost prozření, schopnost vidět auru, sila obyčejného štěstí a odstraněni utrpení či bezprostřední vyléčení nemocného a dosažení nesmrtelnosti nenáleží výlučně pouze několika mistrům. Jsou v silách všech pozemšťanů a mohou být rozvinuty na takové úrovni, jak si kdo přeje." Opět se odmlčel, jako by mi poskytoval čas k utřídění informací, zatímco já jsem v duchu přemítala, zda budu vůbec schopna splnit tak vysoká očekávání.
    Obavy, které jistě rozpoznal z výrazu mé tváře, jej nijak nevyvedly z míry. Ponechal si svůj záhadný úsměv a jeho oči se přitom stále vpalovaly do mých jako paprsek laseru. Po chvíli zcela nenuceně pokračoval dál v osudově závažných sděleních.
    "Předpokladem k osvícenosti, kterou zasejete do spícího podvědomí lidstva, je prvořadost lásky, která může každého z nás přivést k setkání s dvojčetem svého vlastního Já." Jeho hlas nabýval na varující důraznosti.
    "... ale je tu také nebezpečí, aby se z Vás nestali padlí andělé. Posvátná, po miliony a miliony let očekávaná jednota může být zničena smrtelnými hříchy, pýchou, sobectvím a neochotou odpustit. To vše je součástí poslání, ke kterému jste se oba upsali velmi dávno a které bude naplněno v současné inkarnaci. Váš úkol bude výjimečně obtížný, ale neměli byste se vzdát. Musíte si také uvědomit, že jsou tady jiní, kteří se současně s vámi učí stejnou pravdu. Ale i takoví, kteří vás nahradí, jestliže neuspějete ve vašem vzájemném poslání. Protože učení samo je dÚležitější, nestane se, aby jeho působení a šíření selhalo.
    Připozdívá se, čas Země se krátí a blížící se okamžik rozhodnutí lidstva mezi osvícením a vyhynutím musíme teď měřit na roky, ne na staletí.
    Tvůj úkol bude vyžadovat hodně odvahy, protože se ocitneš tváří v tvář nedůvěře a zesměšňování. Budeš vystavena vlivu mnoha falešných učení, která jsou v rozporu s tvým vlastním a která se neomezeně šíří světem. Toto jsou dny falešných proroků, o nichž se zmiňuje svatý Jan ve Zjevení ve vašich křesťanských spisech." Zapomněla jsem vám říct, že jsem po celou dobu našeho rozhovoru měla puštěný svůj malý magnetofon, samozřejmě s jeho souhlasem. Věděla jsem totiž, že bych mohla podlehnout pokušení, že se mi to vše jenom zdálo. Ale když jsem pohlédla dolů, s úžasem jsem zjistila, že pásek je u konce. Vůbec jsem neměla ponětí, kdy se tak stalo.
    Přitom hodiny na stolku mi potvrdily, že minula sotva minuta nebo dvě od okamžiku, kdy jsem zapnula devadesáti minutový pásek. Naše setkání nemohlo přece trvat pouhých několik desítek vteřin! Byla jsem zmatena, ale co víc, nahnalo mi to strach.

    Ze sebeobranných důvodů jsem se rozhodla změnit téma, abych získala čas všechno strávit.
    Nervózně jsem si odkašlala, a nakonec řekla: "Odpusť mi, na začátečníka je to možná příliš troufalé, ale vždycky jsem věřila, že Akašická databanka dává informace o událostech a činech minulých, o předcházejících inkamacích nebo životech, ale netýká se přítomnosti a budoucnosti."
    Znovu se usmál. "To, čemu pozemšťané říkají minulost, přítomnost a budoucnost, je totéž, chápeš? Jsou to události, které se odehrávaji současně. Slovo současně (angl. simultaneously, poznámka překl.) v sobě totiž obsahuje písmena slov žádný čaš (no time), jakéhosi bezčasí, a čas je lež (time is a lie) - což vystihuje to, co slovo současně doopravdy znamená. Hluboce se nad tím zamysli."
    A to jsem také udělala. Skutečně velmi hluboce jsem se zamyslela, a najednou, v okamžiku, se zrodilo moje osvícení (Lexigramy, 8. kapitola).
    Pokračoval a v jeho tváři se zračilo uspokojení, že semínko, které právě zasel, se uchytilo a brzy vzejde. Vlastně se zdálo, že je na to hrdý, protože se úplně rozzářil.
    "Vím, že prozatímje to nepochopitelné, ale za nějaký čas porozumíš. Až se tak stane, přivedeš k dokonalosti umění, jak existovat po přechodná období, a také to, čemu se říká věčné teď - což je Vyšší dimenze času. Pozemšťané existují v současné době ve třetí dimenzi a jsou zralí postoupit do čtvrté." Najednou se mí v hlavě rozezněla slova jedné písně.
    "Nevím proč, ale co jsi právě řeklo věčném teď, mi připomnělo slova písně z mé oblíbené kazety Za jasného dne vidíš navždy. Pořád si ji přehrávám. Jsou to skladby z muzikálu a později filmu, ve kterém hraje Barbra Streisandová. Scénář napsal Alan Jay Lerner s Burtonem Lanem a jmenuje se Za jasného dne. Z nějakých prazvláštních důvodů mně ale vždycky unikne příležitost film vidět, i když ho dávají v nějakém blízkém kině. Moc se mi líbí úvodní píseň." "Zazpíváš mi ji? Rád bych ji slyšel." Zpívala jsem stydlivě a nejistě, ale snažila jsem se:
    "Sedmikrásko, jsi podivuhodně zázračná!
    Dokážeme si vůbec představit, jaká umíš obrovská kouzla a čáry?
    Koho z nás by vůbec napadlo, jakou sílu v sobě skrýváš?
    Kdo by neužasl had tvou mocí?
    Vždyt ty jsi lékař nad lékaře!
    Jenom ty nám můžeš ukázat, o čem se nám nikdy ani nesnilo,
    protože víš a znáš, k čemu jsme byli zrozeni.
    Jsem si jista, že ze všeho můžeš odhrnout tajemný závoj:
    a uděláš dojem sama na sebe!
    Za jasného dne povstaň a rozhlédni se kolem sebe... a uvidíš, kdo jsi!
    Za jasného dne, jak tě to ohromí... když tvoje vlastní záře předčí každou hvězdu!"
    "Budeš se cítit součástí... každé hory, moře i pobřeží.
    Budeš slyšet z dálky i zblízka... svět, který jsi nikdy předtím neslyšela.
    Za jasného dne... za jasného dne...
    uvidíš navěky... věků... a navždy... "

    Skončila jsem mírně falešně. Nadšeně zatleskal rukama jako dítě. "To bylo překrásné! Naprosto přesně to vystihuje vše, o čem ti zde povídám. Ano, to je ta skrytá moc, kterou vlastní pozemšťané, každý muž a každá žena, i když si toho nejsou vědomi."
    Zavřel oči na dobu jediného stahu srdečního svalu a pak řekl: "Už vím, proč jsi film Za jasného dne doposud neviděla. Je to z důvodu, který by tě ani nenapadl. Věřím však, že ty a dvojče tvého Já film uvidíte společně. Současné pochopení zárodků poznání o čase a reinkarnaci se stane první zkušeností, při níž se vám oběma otevře vaše pomyslné Třetí oko. Ano, skutečně nastane jasný den, když člověk obdrží klíč k provádění zázraků. Ještě jednou ti moc děkuji, že jsi mi tu píseň zazpívala."
    Začervenala jsem se. "V podání Barbry Streisandové to zní mnohem dokonaleji." Až mě zalila vlna hanby, že jsem tak spontánně zpívala v přítomnosti neznámého člověka.
    "A proč by to mělo znít jako od ní? Vždyt váš pozemský skladatel a muzikant Paul Winter h raje velrybám a delfinům v oceánech a hrál i duety s vlky a orly v lesích, v tónině Země Des. Porozuměli mu a zpívali s ním v dokonalé harmonii.
    Z toho učinil moudrý závěr: Byl by to smuutný, tichý a opuštěný les, kdyby v něm nezpíval žádný jiný pták kromě slavíka. Opravdu mám radost z té písně, kterou jsi mi zazpívala."
    "Ne, to já jsem tobě vděčná," odpověděla jsem, "protože setkání, které teď mohu díky tobě očekávat, je jako ta krásná píseň. Myslím, že se mi podaří vnímat známou, ale zapomenutou melodii, dokud doopravdy nepotkám dvojče svého Já." Najednou jsem si uvědomila, že slova krásná (lovely) a opuštěná (lonely) jsou si velmi podobná, ale s hodně rozdílným významem. Doposud by mne nenapadlo spojovat svoji samotu a utrpení, o nichž jsem se obávala, že mají v mém životě trvalé místo, s pocitem krásna. Jestliže tomu tak je, pak semena. lexigramů, která zasel do mého vědomí, začala právě rozkvétat. Svoji úvahu jsem vyslovila nahlas.
    "Ano, jsou podobná, to je pravda," souhlasil, "a jak říkáš, s docela rozdílným významem. Rozdíl mezi nimi činí třetí slovo, ukryté v jednom z nich, které odpoví na všechny otázky, vyřeší všechny problémy, utiší veškerou bolest." "Co je to za slovo?" Lexigramová poupata se už rozvíjela a ohromovala mě.
    Usmál se: "Láska (love). Všimni si, že slovo krásný (lovely) obsahuje v sobě lásku (love), ale opuštěný (lone) ne. Láska je všechno.".
    "Chápu," řekla jsem. A na okamžik jsem to opravdu chápala.
    Jako by se zastavil čas. Místnosti vládla tmoucí nehybnost, která současně vibrovala jako nějaký druh energie. Dotýkala se mě, začala nabývat na hlasitosti a rostla, až jsem pocítila strach.
    Pohledem jsem sklouzla na hodiny. Bylo přesně dvacet minut po jedné hodině v noci. Vzpomněla jsem si na něco, co mi vykládala moje irská babička, když jsem byla malá. Něco, o co se s vámi podělím ve 3. kapitole této knihy; a o víc v kapitole 8.
    Cizinec na mě stále upřeně hleděl. Po chvíli váhání jsem se zeptala: "Kdy se setkám s mužem, který je dvojčetem mého Já?" "Je psáno, že vaše opětné shledání se uskuteční kolem Vánoc, v prosinci roku 1970. Podle vašeho času zde na Zemi tedy koncem tohoto roku." Byla jsem zmatena. "Domnívám se, že se potkáme poprvé, proč mluvíš o opětném shledání?"
    "Protože jste spolu žili nespočetné životy v předešlých inkamacích - a dokonce i v této současné." To bylo na mě příliš mnoho, než abych se mohla tvářit chápavě.
    "Jak můžeš říci v této současmé? To nedává smyssl. Jsem si stoprocentně jištá, že jsem toho muže dosud nepotkala. Není to nějaký druh hádanky?".
    "Ano. Ale musíš ji rozluštit sama a pomoci ti může jedině on.

    A teď už tě musím doopravdy opustit." Zvedl se ze židle a mě se zmocnila náhlá úzkost. Věděla jsem, že tentokrát skutečně odejde.
    Osten zklamání se. však náhle změnil v příliv nepopsatelného štěstí, který mě ovíjel jako závoj z mlhoviny. Najednou jsem byla vděčná tomuto cizinci, který mi přislíbil k Vánocům tak neobyčejný dárek. Setkání s dvojčetem mého Já! Kdo z vás kdy netoužil po takovém zázraku?
    Šel ke dveřím a já ho následovala. U vchodu do malé haly apartmá se zastavil před stolem, na němž jsem měla rozložený miniaturní oltář: alabastrovou sošku sv. Františka z Assisi s jeho milovanými ptáky a zviřaty, vázu s čerstvými kopretinami a pár svíček, hořících v rubínově červených skleněných svícnech. Když cestuji, beru svůj oltář s sebou, protože s jeho pomocí lze dosáhnout větších či menších zázraků. Je to vlastně moje malá přenosná svatyně.
    Samozřejmě že není třeba takové výstroje k provádění kouzel nebo zázraků. Ať jste kdekoli - na poušti, v lese, na vrcholku hory, na pobřeží nebo zrovna kráčíte přelidněnou ulicí velkoměsta, všechno, co potřebujete, je přímá komunikační linka se svým Vyšším Já - nebo, jestli chcete, se svým vlastním Bohem. A však, mám-Ii mluvit sama za sebe, jsem schopna rozvíjet myšlenky mnohem soustředěněji a s větší čistotou, jestliže podnítím své smysly malým rituálem. V takových chvílích jsem obklopena samotnými anděly.
    Můj nezvaný, ale vítaný host, nehybně stál před blikajícími svíčkami; potom mě hlubokým hlasem požádal, abych zavřela oči, zatímco on se bude modlit.
    Udělala jsem, oč mě žádal. Vůně chrárnového kadidla se zdála být hutnější než obvykle. Se skloněnou hlavou jsem stála vedle něj ve vonné tmě. Najednou jsem si uvědomila, že mi zlehka položil ruku na hlavu, jako by mi žehnal. A potom začal monotónně prozpěvovat v povědomém jazyce, podobném mešní latině. V černém sametu pod zavřenými víčky se mísil melodický zvuk jeho zpěvu se sladkou vůní kadidla a já se během okamžiku přenesla zpět do kouzelných Vánoc mého dětství.
    Tehdy jsem proklouzla obrovskými vyřezávanými dveřmi kláštera svatého Rafaela, abych mohla naslouchat jeptiškám, které měkce a velebně zpívaly Tichá noc, svatá noc... a vzduchem se nesla vůně pomerančů a skořice.
    Náhle jeho zpěv ustal. Jemně pozvedl ruku z mé hlavy a já se váhavě vracela do přítomnosti. Pomalu jsem otevírala oči, jako bych se probouzela ze sna. Když jsem se otočila ke svému novému příteli, abych se s nim rozloučila, byl pryč. Jednoduše zmizel.
    Samozřejmě, probouzela jsem se ze svého snění, které bych přirovnala k hypnotickému stavu, dost pomalu na to, aby měl čas proklouznout dveřmi. Ale překvapilo mě, že jsem neslyšela žádný zvuk při jejich otevírání a zavírání.
    Zimomřivě jsem se zachvěla. Zahalila jsem se do modře květovaného plédu, složeného v nohách postele, a uvelebila se v obrovském křesle u okna, ze kterého vidím malý bílý křiž na vršku vzdáleného kopce za Graumannovým čínským divadlem. Stočila jsem se do klubíčka a přitáhla si pokrývku až k bradě.
    Podstoupila jsem zvláštně znepokojivé setkání. Přemítala jsem v nočním tichu a tu ke mně opět připlula zatoulaná myšlenka z nekonečného oceánu vzpomínek na dětství... mateřský hlas mého učitele z baptistické nedělní školy citoval Nový zákon: "Neobávej se, neboť utěšitel přijde. Pousmála jsem se. Zavrhla jsem všechny vesmírné souvislosti a dospěla k závěru, že se mi vše jen zdálo. Avšak je tu ten magnetofonový záznam! Pak jsem si všimla, že na skleněném povrchu postranního stolku vedle křesla leží bílá kartička, kterou mi cizinec podal hned po svém příchodu. Nepodívala jsem se na ni, protože jsem se domnívala, že je to obchodní navštívenka. Teď jsem však viděla, že je prázdná - s výjimkou několika slov, natištěných malými fialovými písmenky uprostřed: OČEKÁVEJ ZÁZRAK.
    Vedle bílé karty leželo na stolku ještě něco. Neotevřená krabice Gooberových burských oříšků v čokoládě, které se prodávají ve foyer každého kina v Americe.
    Tu mně neznámý určitě nedal a já sama jsem ji tam také nepoložila. Odkud se tedy vzala? Že by ji tam můj návštěvník v turbanu položil v nestřeženém okamžiku?
    Jiné vysvětlení mě nenapadlo.
    Ale... proč by to dělal?
    Gooberovy buráčky mě potrápily víc než dost, protože byly jistým způsobem vázány k poněkud traumatickým okolnostem mé minulosti. Tenkrát jsem byla seznámena pouze se základy numerologie (později, v průběhu předpovězeného pobytu na horách, jsem byla zasvěcena do tohoto umění, jež bylo převzato z hebrejské kabaly a zakořenilo v tradiční moudrosti Chaldejců, mnohem důkladněji), takže jsem rychle naškrábala numerickou hodnotu písmen slova Goober. Pochopila jsem, že jeho jednotné číslo se musí psát se třemi "o" - takže Gooober. Množné číslo se psalo pouze se dvěma "o" a se "z" namísto "s" - Gooberz. Správná numerologická vibrace slov vytváří obrovský rozdíl. Znovu jsem si připomněla slib, který jsem tehdy dala sama sobě: při nejbližší příležitosti se musím naučit víc o tomto hluboce mystickém a působivém kódu vesmíru.
    V křesle u okna jsem seděla velmi dlouho. Pokoušela jsem si zapamatovat všechno, co se událo během návštěvy, abych později nezapomněla ani nejjemnější nuance jeho slov. Kdysi jsem slyšela nebo četla o mistrech rosenkruciánech (vyučovali esoterické náboženské doktríny a uctívali kříž a růži jako symbol Ježíšova zmrtvýchvstání a vykoupení, pozn. překl.). Před očima diváka byli schopni zmizet a znovu se objevit změnou svých vibračních frekvencí - jednotek angstromu za vteřinu (angstrom - jednotka vlnové délky elektromagnetických vln, pozn. překl.). Zrychlováním kmitočtu se stávají neviditelnými pouhým okem ajeho zpomalením se opět stanou fyzicky viditelnými. Slyšela jsem a četla o takových kouzlech, ale to člověka nepřipraví na okamžik, kdy je doopravdy zažije. Neměla jsem žádné halucinace. A také tam zůstala krabice Gooberových buráků.
    Jestliže ten neznámý člověk nebyl skutečný, ale pouhá vidina v éteru, kterou jsem si sama vyvolala, pak se mohly objevit na stole pouze pomocí úkazu, kterému se říká "teleportace". Ale to už je snadnější přiznat, že jsem potkala mistra, než uvěřit, že jsem "přepravila" burské oříšky a lístek se vzkazem.

       ******

    Teď vím, že moje mysl byla od té mystické novoroční noci soustředěna do jediného bodu - k magnetizaci do geografické lokality, v níž jsem se měla posunout blíže k osvícenosti. Ale tenkrát jsem se domnívala, že se vše děje bez mého záměrného přispění, že jsem vedena neviditelnou rukou dobrého průvodce. Tehdy jsem také ještě byla přesvědčena, že mám svoji mysl bezpečně pod kontrolou, tak jako každý z nás - nebo ne?
    Pár týdnů po návratu z Kalifornie do New Yorku, jednoho zasněženého únorovéno dne, jsem šla na oběd se svou přítelkyní, která se právě vrátila z dovolené v Coloradu. Byla ze své cesty nadšená jako agent cestovní kanceláře v devadesátých letech minulého století, který právě objevil tento západní stát zachvácený zlatou horečkou. Zároveň byla velmi zklamaná, že se musela vrátit do zaměstnání na Manhattanu dřív, než se mohla podívat do Cripple Creeku.
    "Proč zrovna do Cripple Creeku?" zeptala jsem se.
    "Je to bývalé zlatokopecké městečko vysoko v horách, tři tisíce metrů nad mořem. Myslím, že jej obývá pouze několik stovek lidí, kteří zřejmě čekají, až cena zlata půjde nahoru natolik, že se zase vyplatí dolovat. Cripple Creek leží v údolí, obklopeno lesy a chráněno hřebeny pohoří Sangre de Cristo - kontinentálním předělem. Můj bratr se ženou tam byli minulý rok. Prý je to něco úchvatného a nádherného. Průzračný čistý vzduch a vrcholky hor se sněhovými čepičkami, zrovna jako ve Svýcarsku nebo v Tibetu.
    Zbytek jejího vyprávění se začal vytrácet, protože jsem byla ohromená od okamžiku, kdy vyřkla "vysoko v horách".
    "Co to znamená Sangre de Cristo?" zeptala jsem se.
    "Myslím, že krev Kristova. Většina lidí v té oblasti věří, že v Cripple Creeku straší. Bratr měl také podivný pocit, jako by tam už někdy byl, jakýsi druh, jak se tomu říká, déja vu? A Elaine to stejné. Řekla mi, že přesně věděla, kde byla Stará usedlost, aniž by jí to kdokoliv předtím řekl. Zlobili jsme ji kvůli tomu, že to tak dobře ví, protože to byl nejstarší dům s červenou lampičkou na západě. Ona však také věděla, kde byl zlatý Důl Abrahama Lincolna, a to ještě předtím, než ji na to někdo upozornil. Tvrdila, že hory Tenderfoot a Pisgah jsou mista, která už viděla někdy předtím, a některé z opuštěných domů na okraji města měly v sobě cosi, co v ní vzbuzovalo podivné pocity.
    Přítelkyni jsem nic neřekla, ale ve chvíli, kdy se zminila o městečku vysoko v horách, jsem byla téměř rozhodnutá. Půjdu na pár měsíců do tohoto malého zlatokopeckého městečka, kde straší. Vybavila se mi totiž předpověd mého návštěvníka a tibetské přísloví o učiteli, který se dostaví, když je žák připraven.
    Po obědě jsem pomalu kráčela záplavou sněhových vloček domů na West End Avenue.
    Zatímco tam budu, říkala jsem si, dokončím svou příští knihu Znamení lásky a možná se naučím metafyzickým tajemstvím, která mi cizinec slíbil.
    Do Colorada jsem odletěla v dubnu 1970. Všechno, co předpověděl muž v turbanu, se splnilo; něco dokonce zcela neočekávaně. Od několika učitelů, kteří se zjevili, aniž bych je hledala, jsem se naučila mnoha tajemstvím.

zdroj: http://www.ini.cz/ranka/knihy/hvezdna_znameni_predml.htm

Aktualizováno ( Sobota, 08 Leden 2011 14:28 )